Odešla Miloslava Kalibová, předposlední přeživší lidická žena.

V pátek 27. prosince 2019 zemřela pouhé dva dny před svými 97. narozeninami paní Miloslava Kalibová, naše lidická občanka. Přežila nacistické zlovůle a celý svůj život zasvětila zejména besedám s lidmi, kde citlivě, ale naléhavě dokázala přenášet své pohnuté životní zkušenosti související s tragickým osudem Lidic za 2. světové války a jeho následky. Její snaha o lepší svět, šíření myšlenek odsuzujících bezpráví a násilí, byla nepřehlédnutelná.

Vzhledem k rozsáhlé spolupráci s Památníkem Lidice, příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR a zejména bývalým ředitelem panem Miloušem Červenclem si dovolíme uvést jeho osobní vzpomínku na paní Miloslavu Kalibovou. Slova se kterými se ztotožňujeme a na paní Miloslavu Kalibovou budeme vždy vzpomínat jako na odvážnou a obětavou ženu.

Odešla Miloslava Kalibová, předposlední přeživší lidická žena.
Dva dny před dovršením 97 let zemřela Miloslava Kalibová, předposlední žijící lidická žena, vpravdě legenda, svědek (ne)dávných hrůzných událostí proti lidskosti. Svědek o to vzácnější, že patřila k lidem ochotným a schopným se o vzpomínky na významnou kapitolu moderních dějin, a nejen naší země, podělit s dalšími generacemi. Navíc v několika jazycích.
Měl jsem opravdové štěstí, že jsem se mohl v Lidicích setkávat s posledními žijícími svědky tragédie, která tuto vesnici zasáhla. S ženami i dětmi. M. Kalibovou, J. Skleničkovou, M. Cábovou, M. Šupíkovou, V. Zelenkou, J. Pitínem. A také v Ležákách s přeživšími M. Jeřábkovou a J. Doležalovou.
Všechna tato jména, ale zejména jejich tváře, mám před sebou jako živé svědectví a paměť národa. To byli a jsou ti z posledních, s nimiž se návštěvníci Lidic a Ležáků, ale také studenti a učitelé ve školách po celé naší zemi, mohli po mnoho desetiletí setkávat. Jejich prostřednictvím měli neopakovatelnou příležitost se dotknout opravdových osudů protagonistů druhé světové války.
A nebyli to jen oni, kdo rovněž mně zprostředkovali možnost vrátit se s nimi do minulosti a poznat její tragické stránky. Setkával jsem se také s příslušníky RAF, letci i parašutisty, příslušníky západního i východního odboje, ale i s posledním studentem postiženým událostmi 17. listopadu 1939 anebo jediným přeživším z vypáleného Českého Malína na Volyni. Před očima se mi znovu vynořují tváře posledních, pro mne nejvýraznějších nositelů tradic, vpravdě legend - generálů F. Fajtla, T. Sedláčka, J. Klemeše, P. Vranského, A. Beera, plk. I. Malínské, J. Hofmana, pplk. J. Holce, J. Řepíka, dr. Vojmíra Srdečného…
Třeba si to ani neuvědomujeme, ale faktem je, že mezi námi už není téměř žádný očitý svědek klíčových událostí válečného konfliktu z let 1939-1945. Není divu, od konce války letos uplyne 75 let.
Vždy jsem si kladl otázku, co budeme v paměťových institucích dělat až pamětníci, přímí účastníci dávných událostí mezi námi nebudou? Jak podchytíme pozornost a zajistíme vzdělávání studentů, jakou formou živá svědectví nahradíme? A je to vůbec možné? Vždyť pro většinu příslušníků mladších generací jsou světová válka, vznik Československa, ale i roky 1968 a 1989 hlubokou prehistorií.
Tato doba nadešla. Je velkým štěstím, že existují projekty Post Bellum - Paměť národa, že existuje řada odborných institucí jako jsou Vojenský historický ústav, Židovské muzeum, Památník Terezín, Památník Lidice, Památník Vojna, Muzeum romské kultury, ÚSTR, ale i Český rozhlas a Česká televize. Máme
celou řadu muzeí, připomínajících první a druhý odboj a nejinak je tomu v sousedních zemích.
Ani nejlepší audiovizuální expozice však nikdy nenahradí to nejsilnější, kontakt a dotek s živým svědectvím. Zvláště, je-li toto svědectví fundované a podložené jistou dávkou osobní emoce bez laciného patosu. Zejména na děti, studenty taková setkání mají velký vliv. O to větší, že mladí lidé se dnes potkávají spíše jen virtuálně na sociálních sítích.
Byl jsem svědkem mnoha setkání a besed pamětníků s veřejností. Měl jsem možnost sledovat reakce mladých posluchačů, kteří dotykem se smutnými či tragickými osudy lidických žen a dětí na pár minut dospěli. Viděl jsem na besedách plakat nejen dívky a ženy, ale i tvrdé muže. Měl jsem tu čest být svědkem posledních emotivních vystoupení generálů Sedláčka a Klemeše na pietě v Ležákách. Viděl jsem velkou aulu gymnázia v Náchodě, aplaudující po besedě s Miloslavou Kalibovou. Stál jsem u zrodu knihy vzpomínek pod názvem „Jako chlapce by mě zastřelili“, jejíž autorkou je poslední žijící lidická žena paní Jaroslava Skleničková, které jsme směli říkat Jaří, mladší sestra právě zesnulé Miloslavy Kalibové.
Závěrem dovolte dvě nesmazatelné vzpomínky.
Před lety mi jedna paní učitelka po návštěvě Lidic s jejími žáky a po setkání s pamětníky napsala: „… Do Lidic jsme vezli autobusem puberťáky, zpátky se vraceli dospělí lidé!“
Generál Jaroslav Klemeš, člen paravýsadku Platinum Pewter, vysazeném v únoru 1945 u Nasavrk, ve svém posledním vystoupení na ležácké pietě se slzami v očích pronesl: „Hrdiny jsme nebyli my, výsadkáři, ale ti občané protektorátu, kteří nám nezištně pomáhali. My mohli přijít jen o vlastní životy, oni však i o životy jejich rodin!“
Díky vám všem, vy skromní hrdinové! Díky vám, paní Miloslavo Kalibová! Čest Vaší památce, paní Mílo!

Milouš Červencl
(Autor je bývalý ředitel Památníku Lidice, Ležáky a Lety)

Související, tiskové zprávy

• Zemřela paní Miloslava Kalibová (www.lidice-memorial.cz)

• Zemřela Miloslava Kalibová, přežila vypálení Lidic i koncentrační tábor (https://kladensky.denik.cz)

• Kdo byla Miloslava Kalibová?  (https://kladensky.denik.cz)

• Zemřela Miloslava Kalibová, která přežila vyhlazení Lidic (www.novinky.cz)

• Zemřela Miloslava Kalibová, přežila vypálení Lidic i koncentrační tábor (www.idnes.cz)

• Zemřela Miloslava Kalibová. Přežila vypálení Lidic, koncentrační tábor i pochod smrti (aktualne.cz, ČTK)

• .....

Autor Bohumil Kučera, foto Oleg Homola