Navigace

Vyhledat

rozšířené vyhledávání ...

Registrujte si emailový informační servis

Dostávejte informace z našeho webu prostřednictvím e-mailů

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Anketa

I Lidice se bohužel stávají cílem zlodějů a potykají se s kriminalitou či porušováním veřejného pořádku. Uvítali byste kamerové monitorování veřejných prostor v obci Lidice za účelem zvýšení bezpečnosti?

Celkem hlasů:
337
Hlasování začalo:
3. 2. 2019
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Obsah

Odhalení pamětní desky v Thomayerově nemocnici proběhlo 10.6.2010

Typ: ostatní
Foto a výběr z médií, očitá svědectví...
V pražské  Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou v Praze (mapa ZDE) v pavilonu G2 je od 10.6.2010 umístěna pamětní deska. Připomíná pobyt osmi lidických dětí a jejich pohnuté osudy následující po tragických událostech, které se v obci Lidice udály v důsledku běsnění nacistů po 10.červnu 1942... Pamětní deska

Níže výběr z tisku, relevantní články a odkazy. Fotogalerie ze slavnostího odhalení.
 
 
Lidické děti připomíná deska v nemocnici
Zdroj:
Berounský deník
Datum vydání:
11. 6. 2010
Název:
Lidické děti připomíná deska v nemocnici
Odkaz:
Ročník:
16
Číslo:
135
Strana:
5
Autor:
hol
Rubrika:
REGION
Oblast:
Regionální deníky - Středočeský kraj
Praha - Po vyhlazení obce Lidice (10. 6. 1942) nacisté ženy s částí dětí poslali do koncentračních táborů, některé děti byly zavlečeny na "převýchovu" do Německa. Tak to stojí v učebnicích. Existovala ale i skupinka dětí, o níž se dosud nemluvilo. Osudy nejmladších obyvatel vyvražděné obce připomíná od včerejška pamětní deska na pavilonu pediatrické kliniky Thomayerovy nemocnice v pražské Krči. Připomíná osud osmi lidických miminek, která před 68 lety okupanti odloučili od jejich maminek.
Po vypálení Lidic a po třech dnech strávených v kladenském gymnáziu byly lidické děti násilně odebrány svým matkám. Ty nejmenší z nich, staré sotva několik měsíců nebo i týdnů, byly převezeny do Prahy. Nejprve do bývalé Zemské porodnice, v lednu 1943 pak byly přemístěny do někdejších Masarykových domovů v Krči - dnešní Fakultní Thomayerovy nemocnice. Žily tam právě v budově dnešní pediatrické kliniky. Po skončení války si je vyzvedli příbuzní; některé děti se dokonce dočkaly maminek, které se vrátily z koncentračního tábora. Sedm dosud žijících "dětí", které přijely k odhalení pamětní desky, se shodlo, že z tohoto pobytu si nic nepamatují. "Byly mi tři roky, když jsem odcházel," řekl Deníku Pavel Horešovský, který je iniciátorem odhalení desky. Paměť neosvěžil ani pohled na zbytky bývalého bazénku před objektem, v němž se děti zřejmě během svého pobytu cachtaly. "Osud byl ke mně tak milostiv, že všechny vzpomínky byly zatlačeny do nevědomí; jsem tomu vděčen," řekl Deníku Jiří Pitín. Vzpomínku na Thomayerovu nemocnici si sice z dětství uchoval, ta se však váže k době, kdy tam v devíti či deseti letech ležel na infekčním oddělení se žloutenkou. "Vím, že jsem měl vysokou horečku a sestra s teploměrem odběhla pryč. Já ale v tom stavu ještě hrál s kamarádem, s nímž jsem byl na pokoji, fotbal bačkorou. Zrovna když jsem se strefil do nočníku u jeho postele, objevil se primář a s ním dvě sestry a mladý doktor. A hned se ptal, kdo zlobil. Řekl jsem si, že všechno viděli, tak jsem sklonil hlavu. A do zadku jsem dostal velkou injekci. Tehdy jsem myslel, že to bylo za tu bačkoru - ale ono to bylo kvůli té horečce!" neubrání se ani po letech rošťáckému úsměvu.
Pamatuje si hodně a veselých historek by mohl vysypat z rukávu tucty. I ty nejstarší vzpomínky se ale vážou k době po válce. "Vychovávala mě tetička; sestra maminky. Bydleli jsme v Dejvicích u kulaťáku, v malé místnosti v pátém patře. Vzpomínám si, jak u generálního štábu, na planině, kde byly poutě, stála maringotka a byli tam dva sovětští důstojníci. Měli veliký hrnec s mosazným kohoutkem a kus ledu, jaký se používal v hospodách k chlazení piva, takže mi tehdy v létě nalili chladnou vodu. A ještě mi dali černou píšťalku a hvězdičku. Bohužel nevím, kam jsem je zašantročil; zůstala mi jen ta vzpomínka," říká muž, jenž sice vyrůstal v Praze, ale k Lidicím, kde také hodně let bydlel, se hlásí jako ke svému domovu. Také další z lidických dětí mají k rodné obci srdečný vztah. Nezapře ho ani Pavel Horešovský, jenž nějakou dobu žil v Praze na Vinohradech. V roce 1953 se ale rodina přestěhovala zpátky do Lidic. A dnes už tradičně patří k hlavním organizátorům vzpomínkové akce k připomenutí lidické tragédie.
"V roce 1990 Národní fronta řekla, že po pádu totalitního režimu už nemůže dělat výročí. My se s manželkou a s bývalou předsedkyní KSČ rozhodli pokračovat. A za pomoci obecního úřadu a Památníku Lidice to dělám už 21. rok," připomněl.
I odhalení pamětní desky v Praze byl jeho nápad. "Přišel vloni na podzim, když v Lidicích Eduard Stehlík přednášel o osudech dětí v Polsku. A já si řekl, že se mluví o dětech v Polsku a o dětech zavlečených do Německa - ale o nás, kteří jsme dva a půl roku prožili v Krči, se nikdo nezajímá," připomněl prvotní myšlenku. Oslovil vedení Památníku Lidice, ředitele pražské nemocnice i ústředí Českého svazu bojovníků za svobodu. A všude se setkal s podporou.
 
(hol)
 
---
 
Je nutné připomínat hrůzy minulosti, aby se podobné hrůzy neopakovaly, ať už pod pláštíkem jakékoli filozofie
 
Karel Filip, ředitel Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze
 
Foto - NA ODHALENÍ pamětní desky v krčské nemocnici přijela včera do Prahy i Marie Šupíková, jež patří k lidickým dětem odvlečeným do Německa. "Já se vrátila v srpnu 1946, maminka po čtyřech měsících umřela. S tuberkulózou ležela právě v nemocniciKrči. Vychovávala mě teta, tatínkova sestra, která také prožila lidickou tragédii: přišla o tři děti, nevrátilo se jí ani jedno," svěřila se 77letá žena, která se může pochlubit, že už je prababičkou.
 
Foto - NĚKDEJŠÍ DĚTI z Lidic si po slavnostním aktu prohlédly v doprovodu přednostky pediatrické kliniky Hany Houšťkové pavilon, v němž strávily dva a půl roku života. Pavel Horešovský a Jiří Pitín (na snímku zprava) patřili k nejpozornějším posluchačům.
 
Foto - Deník/Milan Holakovský 2x
 
Vyšlo také v: Benešovský deník, Boleslavský deník, Kladenský deník, Kolínský deník, Kutnohorský deník, Mělnický deník, Nymburský deník, Příbramský deník, Rakovnický deník
 
 
 
 
 
Maminky jsem se bál
Zdroj:
Pražský deník
Datum vydání:
11. 6. 2010
Název:
Maminky jsem se bál
Podtitulek:
Pavel Horešovský si za tři roky zvykl na bílé pláště a zapomněl
Odkaz:
Ročník:
5
Číslo:
135
Strana:
3
Autor:
MICHAELA PROCHÁZKOVÁ
Rubrika:
PRAŽSKÉ TÉMA
Oblast:
Regionální deníky - Praha
Praha - Do Fakultní Thomayerovy nemocniceKrči Pavla Horešovského převezli, když mu bylo pouhých šestnáct dní. "Strávil jsem tu tři roky odloučený od rodiny. Dodnes o této části svého života mluvím jako o vězení. Zavřeli mě tu, jinak se to nazvat nedá," vzpomínal.
Nic si z té doby nepamatuje. Byl zde umístěn spolu s ostatními dětmi až do 9. května 1945. I přes nepřízeň osudu měl ale veliké štěstí, že vedle obce Lidice v Bělokách bydlela zdravotní sestra, která tehdy pracovala v Zemské nemocnici na Karlově.
"Ta se doslechla, že bychom mohly být právě ty děti z Lidic. Naruce jsem měl napsané ještě porodní číslo. Tak to dala vědět mojí babičce." Ta se za malým Pavlíkem okamžitě vypravila a poznala, že jde skutečně o jejího vnoučka. Pomalu s ním začala navazovat styky, i když to šlo obtížně. "Přijela za mnou vždycky jednou za čtrnáct dní. Starala se o mě, přebalila mě, vykoupala. Doma si o tom dodnes moc nevyprávíme. Je to taková smutná událost. Péče, kterou nám, dětem, tenkrát poskytovali, nebyla nejlepší.
Často se stalo, že jsme měly na těle například boláky." Jak Pavel Horešovský tvrdí, není se čemu divit. Když tenkrát měla jedna sestra na starosti deset dětí, tak to prý nebylo ideální.
Maminka se mu vrátila domů z koncentračního tábora v červnu. On o měsíc dříve v květnu. "Paradoxem bylo, že jsem se jí bál. Byl jsem zvyklý na lidi oblečené do bílých plášťů, a najednou bylo všechno jinak." Ze začátku k ní malý Pavel zpátky vůbec nechtěl. Trvalo to několik dní, než ztratil ostych a dali se oba zase dohromady. Jeho maminka se v roce 1947 znovu provdala a rodina se přestěhovala do Prahy na Vinohrady. O sedm let později dostali od státu v Lidicích domek. "Tehdy jsme se vrátili zpátky domů," zavzpomínal pamětník.
Když měl o mnoho let později děti, tak svou minulost moc neprožíval, ale když teď vidí syna s jeho čtrnáctiměsíčním miminkem, všechno se mu vrací.
"Když jsme se před nedávnem vrátili tam, kde se ta hrůza před 68 lety odehrála, musel jsem zase okamžitě odjet," doplnil.
 
(MICHAELA PROCHÁZKOVÁ)
 
Foto - RODINA. Od té doby, kdy byl Pavel Horešovský odtržen od své rodiny, letos uplynulo 68 let.
Foto - Deník/Michaela Procházková, Archiv P. Horešovského
 
 
 
 
 
Lidické děti se vrátily do krčskénemocnice
Zdroj:
Pražský deník
Datum vydání:
11. 6. 2010
Název:
Lidické děti se vrátily do krčskénemocnice
Podtitulek:
Trvalo přesně 68 let, než se všechny znovu sešly u pamětní desky
Odkaz:
Ročník:
5
Číslo:
135
Strana:
3
Autor:
MICHAELA PROCHÁZKOVÁ
Rubrika:
PRAŽSKÉ TÉMA
Oblast:
Regionální deníky - Praha
Praha 4 - Pobyt osmi lidických dětí v areálu Thomayerovy nemocnice od včerejšího dne připomíná pamětní deska umístěná na pavilonu G2. Osm miminek sem bylo umístěno po vyhlazení obce Lidice, které se odehrálo 10. června 1942, tedy přesně před 68 lety. Ženy s dětmi byly tehdy nejprve nahnány do lidické školy a za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia, kde jim byly děti násilně odebrány a následně několik dní zkoumány, zda jsou z rasového hlediska vhodné k převýchově. Osm z nich mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči.
 
Někteří již nikdy nepotkali rodiče
 
Autorem myšlenky je Pavel Horešovský, který je jedním z nich. Výrobu desky zajistila Milena Burgrová, která spolupracuje při přípravě výstav v Lidicích.
"Těchto osm lidických dětí zde bylo v pavilonu G2 umístěno od roku 1943 až do konce druhé světové války," řekl ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.
Po skončení války se některé děti setkaly se svými matkami, jiné se jich nedočkaly, protože zemřely v koncentračním táboře. "Teprve nyní odhalujeme pamětní desku, která je věnována malým nevinným obětem války, dětem.
Opět jsme odkryli jedno z bílých míst. Tato deska vzpomíná na pobyt miminek zde v ústavu. Miminek, která přežila životní tragédii. Žádné z nich již nespatřilo svého otce, některé ani svou maminku," uvedla předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková.
Slavnostního odhalení se zúčastnily všechny dosud žijící lidické děti. Tři z nich bydlí přímo v Praze. Ty se schází prý celkem pravidelně na různých pietních akcích a údálostech.
Libuše Součková si ten den, kdy ji odtrhli od matky, také nepamatuje, a možná, že je to dobře, říkalo dnes všech sedm dětí svorně.
"Když mě mamince vzali, bylo mi teprve deset neděl. Prý jsem tenkrát v tělocvičně kladenského gymnázia tolik plakala, jako bych věděla, že se k mamince už možná nikdy nevrátím," zavzpomínala. Maminku po válce viděla, měla štěstí a vrátila se zpátky ke své rodině, tatínka však už nikdy nespatřila. "Zastřelili ho v Kobylisích." I Libuše je dnes také matkou. I když je její dceři 46 let, nedokáže si představit, že by o ni v deseti nedělích přišla, tak jako její maminka.
Všech sedm pamětníků se prý schází zřídka. Minimálně se vždycky sejdou 10. června, aby si připomněli tento den. "Kdy jsme se ale viděli v plném počtu jako dnes, to už si opravdu nepamatuji," komentoval jeden z nich, Pavel Horešovský.
 
(MICHAELA PROCHÁZKOVÁ)
 
Foto - PAMĚTNÍ DESKA. Sedm lidických dětí, které byly umístěny do Fakultní Thomayerovy nemocnice, se sešlo před pavilonem G2 přesně po osmašedesáti letech. Pavel Horešovský, autor této myšlenky, Jiří Pitín, Jiří Miler, Jiří Korecký, Veronika Rýmonová (Hanfová), Jana Hanzlíková (Müllerová), Libuše Součková (Müllerová). Osmé dítě Josef Minařík již bohužel nežije.
Foto - Deník/Milan Holakovský
 
 
"Vyrazili dveře a vyhnali nás na dvůr," vzpomíná "dítě" z Lidic
Zdroj:
Mladá fronta Dnes
Datum vydání:
11. 6. 2010
Název:
"Vyrazili dveře a vyhnali nás na dvůr," vzpomíná "dítě" z Lidic
Odkaz:
Ročník:
20
Číslo:
135
Strana:
3
Autor:
Magda Hettnerová
Rubrika:
Praha
Mutace:
Praha
Pořadí:
1
Oblast:
Celostátní deníky
V krčské nemocnici byla včera k 68. výročí vypálení středočeské obce Lidice odhalena pamětní deska, která připomíná zdejší pobyt osmi lidických dětí. Ty sem byly po tragédii poslány na převýchovu.
 
Bylo krátce před půlnocí, když desetiletou Marii Doležalovou probudil nezvyklý hluk.
Nejsevernější dům číslo 93 v obci Lidice, v němž bydlela se svými rodiči a starším bratrem, byl obklíčen vojáky.
"Bušili na dveře, a než se tatínek stačil obléknout, vyrazili je a vtrhli dovnitř," vzpomíná na nejhorší noc svého života dnes už sedmasedmdesátiletá Marie Šupíková, rozená Doležalová.
Bylo 9. června roku 1942 a obec Lidice prožívala poslední chvíle své existence.
"Přikázali nám, abychom se oblékli. Maminka byla chudák tak vystrašená, že jí všechno padalo z rukou," popisuje Šupíková.
Nakonec svou dceru přeci jen ustrojila do skořicového kabátku s bílým límečkem a nohy jí naboso obula do bílých letních střevíčků.
"Pořád na nás křičeli: Honem, honem, a pak nás vyhnali na ulici," popisuje pamětnice. Jejich dům, který stál na okraji obce, měl nacistům posloužit jako řídící štáb pro následné vyhlazení obce.
"Hnali nás dolů ulicí až na dvůr Horákova statku. Tam nás nechali celou noc stát," popisuje Šupíková. Na druhý den ráno se k rodině přidali i zbylí obyvatelé vsi.
 
Němci postříleli i chlapce
 
"Tatínka od nás oddělili a mě s maminkou a s bratrem odvezli náklaďáky na Kladno do budovy reálného gymnázia," vzpomíná Šupíková. Její otec byl o několik hodin později spolu s dalšími 172 lidickými muži zastřelen nacisty.
Ženy i s jejich dětmi drželi nacisté v dnešní tělocvičně gymnázia tři dny. "Mého bratra Josefa ještě spolu s jedním chlapcem odvezli," vzpomíná Šupíková.
Oběma chlapcům totiž bylo před několika měsíci patnáct let.
"Nacisté považovali chlapce od patnácti let za muže," vysvětluje Šupíková. A protože rozkaz zněl všechny muže postřílet, oba hochy spolu se zbývajícími lidickými muži, kteří byli v osudný den v práci, popravili nacisté o šest dní později v Praze. O to, co se v tělocvičně dělo, se nacisté nezajímali. Celé tři dny jen úřadovali. Vytvořili seznam celkem 91 dětí, které zkoumali, nakolik jsou z "rasového hlediska" vhodné k převýchově.
Tři vybrali hned v Kladně, dalších sedm pak v polské Lodži, kam děti odvezli. Mezi vybranými byla i desetiletá Marie Doležalová. "Dostala jsem se do rodiny Alfreda Schillera a dostala jsem jméno Ingeborg," dodává Šupíková.
Po válce se vrátila k matce, která přežila útrapy koncentračního tábora i pochodu smrti. O několik měsíců později však podlehla tuberkulóze. Kromě těchto dětí pak nacisté vytipovali ještě osm dětí mladších jednoho roku, které poslali z Kladna do nalezince v Praze na Karlově. Odtud pak děti putovaly do německého sirotčince v Krči.
Jejich pobyt zde připomíná od včerejška pamětní deska, která je umístěna na budově dnešní pediatrické kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice.
Celkem 81 lidických dětí, které nárokům nacistů nevyhovovaly, zavraždili nacisté ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Do nákladového prostoru aut, v nichž děti jely, zavedli hadicemi výfukové plyny. Dřív než náklaďáky dorazily na místo, děti se udusily.
Osm dětí, které zůstaly v Praze, pak v Krči vychovávaly německé zdravotní sestry. Odtud měly děti putovat do německých rodin. Tento záměr však překazil v roce 1945 konec války.
 
"Proč není máma v bílém?"
 
"Nic si z této doby nepamatuji," říká dnes Pavel Horešovský, který byl nejmladším svědkem lidické tragédie a jedním z dětí, které skončily v Krči. Když jej v červnu 1942 nacisté vytrhli matce z náručí, bylo mu pouhých šestnáct dní.
"Moje babička s dědou věděli, kde jsem, takže prostřednictvím různých úplatků mě v Krči občas navštěvovali," říká Horešovský.
Když se mu po válce matka vrátila z koncentračního tábora, trvalo mu několik dní, než si zvykl, že nenosí bílou sesterskou uniformu.
Podobně na tom byla i Jana Hanzlíková, rozená Müllerová.
O ni se zas starali příbuzní z Prahy. "Dokud byla na Karlově, často jsme ji navštěvovali. Když ji pak převezli do Krče, už nás k ní nepustili," zavzpomínala včera její vzdálená sestřenice Marcela Dlouhá.
 
***
 
FAKTA Lidická tragédie Obec Lidice byla vyhlazena 10. 6. 1942 v průběhu heydrichiády. 173 mužů bylo na místě popraveno, 81 dětí zavražděno a 184 žen bylo posláno do koncentračních táborů.
 
Foto popis| Očitá svědkyně Marie Doležalová, dnes Šupíková, svědčila v březnu 1947 během procesu v Norimberku.
Foto popis| Lidické děti Na slavnostním odhalení pamětní desky v krčské nemocnici se včera sešlo sedm z osmi lidických dětí, které zde za války byly (snímek nahoře). Jeden z nich - Jiří Pitín - už v květnu 1945 vítal v Dejvicích Rudou armádu (druhý zleva a snímek vpravo dole).
Foto autor| Foto - Josef Vostárek, MF DNES a kniha E. Stehlíka Lidice - Příběh české vsi
 
Regionální mutace| Mladá fronta DNES – Praha
 
F O T O G A L E R I E
Odhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocniceOdhalení pamětní desky - Thomayerova nemocnice
 
 
Informace poskytl: Pavel Horešovský
Úvodník a administrace: Bohumil Kučera
 
 
 
 
 

Vytvořeno: 11. 6. 2010
Poslední aktualizace: 11. 6. 2010 00:00
Autor: